HORECKÉ PAMĚTIHODNOSTI

Zvyky, řemesla a tradice

Pálení čarodejnic

Pálení probíhá tradičně poslední dubnový den u Starýho lípy. Příprava čarodejnic však začíná minimálně týden dopředu, kdy se z obecního lesa začne svážet pokácené dříví (soušky, ne žádný odpad) a mlaďáci začnou stavět pořádnou hranici vycpanou chlembrdím (horecký novotvar, který vznikl při přípravě čarodejnic v roce 2005!) neboli ořezanými větvemi a chvojím. Když už mlaďáci začnou odpadávat, nastoupí středňáci, aby pomohli hranici zdárně dokončit.

Na programu čarodejnic je kromě zapálení hranice při soumraku především sousedské posezení s opékáním buřtů a pitím piva, tanec hořících košťat (zajišťují rozdováděné děti) a kibicování čarodejnice nabodené na kůlu nebo oběšené na šibenici. Podle toho, zda čarodejnici chytne nejprve kabelka, deštníček, pravý nebo levý střevíc se odhaduje to, jaký bude nadcházející rok, jaké bude seno, kolik slepic komu liška zakousne a vůbec jaká bude nálada v obci. Přijďte pobejt!

Příležitostný ochotnický spolek

V roce 2004 se místní Příležitostný ochotnický spolek ujal úkolu kulturně průběh pálení čarodejnic obohatit. A tak vzniklo mezinárodní sugestivní představení nazvané Soud nad kohoutem hrané při západu slunce na valníku.

Hlavní představitelé: Kohout - Petr Kulíšek, inkvizitor - David Dušánek, asistentka inkvizitora - Lenka Snítilá, vyvolávač - Lenka Rejlová, kat - Cedric Herny z Francie, posel z Hradu - Nele Weinghaertner z Německa, pravý bubeník - Annika Kaehlert z Německa, levý bubeník - Adéla Koudelková, scénář, režie a výprava - Šárka Kulíšková, kostýmy - Šárka Kulíšková a Lenka Rejlová. Strašlivé drama v předvečer vstupu České republiky do EU vyvolalo bouřlivou odezvu nejen v místním obyvatelstvu, ale i v místních médiích.

Sušení sena

Jakmile začne takhle začátkem června svítit pořádně sluníčko a je naděje, že mu to pár dní vydrží, začne po vsi zvláštní šrumec. Zpočátku to ale vypadá, že se letos nic zvláštního dít nebude. Nejdřív se totiž vedou řeči. O počasí, jak jinak, a jestli už začít nebo ještě počkat. Jako by se do toho vlastně ani nikomu moc nechtělo. Pomalu dozrávají třešně, louky kvetou ostošest a snad by kvetly do aleluja, kdyby ten první nedočkavec nevytáhl ze stodoly sekačku a nevydal tak nepřeslechnutelný signál všem ostatním: začínají sena. Kdo může, vezme si na to dovolenou, kdo nemůže, lítá z práce do práce.

Sekat – odhrabovat – obracet – řádkovat - do kupek – rozhodit – obracet – řádkovat - do kupek - naložit a vejfukem na půdu. Za generace a léta, přesně vypracovaným pohybem hrábí nebo vidlí odkoukaným od rodičů, rozvážným krokem několikrát denně projít posečenou loukou. Raději nepočítat zadřené třísky, krůpěje potu, raději nepočítat pak ta vypitá piva! Každopádně slunce září, ale lidi se tak nějak mračí. Obličeje zachmuřené zodpovědností za vývoj počasí i za exponenciálu schnutí třeba ve skutečnosti skrývají potěšení a radost z krásného sena.

Tohle kosení, sečení a vůbec udržování krajiny je zaplaťpánbu přežívající a krásnou pamětihodností Horek. A louky plné kopretin, zvonků, kohoutků, pryskyřníků i orchidejí žijícím kulturním dědictvím, které nám může leckdo závidět.

Návod na to, jak správně sušit seno, najdete ve třetím čísle Horeckých novin z roku 2006.

Tři králové na Horkách

Dne 7.1.06 se uskutečnila první tříkrálová sbírka v Kosteleckých Horkách. Protože naše vesnice je rozlehlá, chodili králové ve dvou skupinách. První skupinu tvořili – KAŠPAR Monika Snítilá, MELICHAR Tereza Šedová a BALTAZAR Michala Snítilá, dospělí doprovázející byla paní Vostřelová. Tato parta začínala chodit na Podhůrách a pokračovala horní částí Horek. Druhou skupinu tvořili – KAŠPAR Anna Vostřelová, MELICHAR Milena Kňourková a BALTAZAR Eliška Vostřelová. Pod vedením pí. Šedové obešli dolní část Horek. Ačkoliv většina obyvatel netušila, že sbírka proběhne, byli k nám převážně vstřícní a velice štědří.

Kulturní pamětihodnosti

Horecké nářečí

O zkracování

Řika se, že Ostravaci maju kratke zobaky. Pámbu nás ochraňuj, aby se to nezačalo povídat také o Horečácích. Důvod by k tomu byl a ne jeden. Co je vlastně na Horkách tak krátkého? Abychom se zkusmo vědecky dobrali k nějakému zkracovacímu důvodu. Ať už jde člověk z Řadov na Hůru nebo z Podhůry ke Skorenským borkům, cesta z jednoho konce Horek na druhý krátká skutečně není. A od souseda k sousedovi to je většinou taky pěkně daleko, aspoň na jedno pořádné dokřiknutí. A to nesmí přijít zkrátka, má-li se pěkně nést povětřím.

Možná právě ta vzdálenost od domu k domu, od chalupy k chalupě a od gruntu ke gruntu způsobuje, že když už soused jednou u souseda na návštěvě je, chce si trochu odpočinout aspoň v řeči. A tak máme na Horkách hospodářství u Mimru místo u Mimrů, bývalo u Prokopu namísto u Prokopů, u Červinku, u Kadrmasu… Na kus řeči se chodí ke Koudelkom a ne ke Koudelkovým, ke Sládkom (vlastně na Modrý dům) a tak dál. Ta řečná únava však sahá až za humna. Než by se člověk piplal s větou „Josef s koňmi oře za Sládkovými“, pěkně se to pokrátí na „za Sládkovi“ a ženské doma hned vědí, kam mají odnést poliuku zelouku k obědu. Ovšem pokud jde o jídlo a polnosti, to se Horečáci nerozpakují řádně slova natáhnout. Asi aby toho bylo víc.

Šárka Kulíšková

Poliuka nebo polífka?

Člověk, který se přistěhuje do obce, jakou jsou Kostelecké Horky, má několik výhod i nevýhod. Jednou z výhod je, že slyší věci, které ostatní neslyší a všímá si jevů, kterých si místní nevšimnou.

V dnešním světě televize a rádia (i přes internet), kdy jsou posluchači i diváci ve všech regionech České republiky zahlcováni unifikovanou obecnou češtinou, je s podivem, že se na Horkách stále krásně uchovaly severovýchodočeské nářeční prvky a živě se používají.

Pocházím z Hradce Králové a můžu říct, že i v Hradci se stále používají některé nářeční jevy. Jazyková situace na Horkách je však daleko výraznější. Proto bych se ráda zastavila u věci, která mne upoutala hned na první poslech. Jedná se o výslovnost jedné obyčejné hlásky „v“. Jen si ho zkuste vyslovit v různých slovech. Třeba ve slově „vyslovit“ a ve slově „polívka/polévka“. Ve slově „vyslovit“ se u prvního „v“ běžně hláska tvoří tak, že se horní zuby dotknou spodního rtu. Porovnejte si to ale se slovem „polívka“. Tady se buď opakuje stejná situace s tím, že místo „v“ se vysloví „f“, takže slovo potom zní jako „polífka“. Nebo se místo zubů k sobě přiblíží horní a dolní ret a vznikne jakési „w“. A jsme u starého nářečního jevu, takzvaného obouretného „w“, které se zachovalo nejen na Horkách, ale také kolem Ústí nad Orlicí, na Náchodsku, na Semilsku, místy v Podještědí a v dalších místech.

Slov jako je „polívka“ s obouretným „w“ existuje celá řada, například, „pravda“, „první“ apod. Takové „w“ může stát i na konci slova, kupříkladu ve slově „dřív“. Musím se přiznat, že tohle slovo jsem na Horkách nikdy neslyšela jinak, než jako „dřiu“. Co vy na to? Dáváte si k obědu dřiu poliuku nebo polífku?

Šárka Kulíšková

Technické pamětihodnosti

Horecký mlýn

Historie původního horeckého mlýna zřejmě sahá daleko do historie. V materiálech, které mi dal pro sepsání tohoto článku k dispozici pan František Sedláček, a které byly sestaveny za využití horecké kroniky, se o počátku mlýna bohužel mnoho nedovíme. Bez udání přesného letopočtu jsou tu jako nejstarší majitelé zmíněni bezdětní manželé Vojtíškovi, kterým se říkalo maminečka a tatíneček. Byli to velice zdatní a šikovní mlynáři a jejich mlýn byl vyhledáván hlavně pro mletí pšenice. Po nich koupili mlýn manželé Svatoňovi, také bezdětní a původem z Prahy, ti ale již tak zdatní ve mletí pšenice nebyli. Mleli víc žito a dělali jáhly. Po několika letech prodali mlýn Janu Sedláčkovi. Sedláčkův rod pocházel z Benátek u Litomyšle. Kdo přišel do Horek první, to už se neví, ale koupil nejprve číslo 21, stavení proti nynější škole. A potom teprve Jan Sedláček přikoupil mlýn. Byl to zručný praktik, zhotovil nové mlýnské zařízení, strojní převod na hever, nové francouzské složení.

Foto: Sedláčkův mlýn ve 30. letech 20.století. Vlevo pan Jetleb (dědeček Luboše Kunarta), uprostřed pan mlynář František Sedláček.

6. května 1886 postihl mlýn velký požár. Stavba byla krytá šindelem a lednice došky, kde požár vznikl. Z celého mlýna zůstala jen mlýnská dubová hřídel zasypaná ve spáleništi. Ještě téhož roku byl mlýn znovu postaven, s chlévem proti mlýnici. Střechy byly kryté šindelem, později plechem. Nejdříve byla postavena cirkulárka, později české složení a jahelka. Mlelo se přes pytlík, později se postavil francouzský kámen a cylindr na vysévání mouky, výtaha a válcová stolice. Asi roku 1900 byla postavena stojatá rámová pila pod přístřeším, které bylo prodlouženo. Na pile se řezalo dříví z vlastního lesa a také pro lidi z obce.

Roku 1906 byly vyráběny loupací a špicovací stroje vlastní osvědčené soustavy, a roku 1914 byly na živnostensko-průmyslové a hospodářské vyznamenány zlatou medailí a čestným diplomem. Roku 1915 zemřel Jan Sedláček a vlastnictví mlýna přešlo na Františka Sedláčka, který se jako první v tomto čísle narodil. Mlýn se znovu přestavěl, chlév byl přistavěn ke stodole a na jeho místě je dílna a skladiště pro stroje a jiné věci.

Roku 1922 byla pila přestavěna na ležato, čímž se místo lépe využilo a také obsluha byla pohodlnější. Řezalo se potom víc dříví pro okolní potřebu a pila zvládla i silné kmeny. V té době bylo také zařízeno dynamo k osvětlení. Když se řezalo, tak se méně mlelo a dělaly se jen jáhly. Jahelku vyhledávali lidé i ze vzdálenějších obcí. Roku 1926 bylo ke mlýnu přikoupeno č.p. 6 a z olšiny byl roku 1930 zaveden do čísla 51 vodovod.

Za první světové války se obilí hodně rekvírovalo-odvádělo. Proso se do obilí nepočítalo, takže se v té době začalo hodně pěstovat a dělaly se jáhly. Na dělání jahel byla určena sobota, ale sobota nakonec kvůli nárůstu spotřeby jahel nestačila, takže se dělaly jáhly v pondělí. Odedávna bylo zavedeno, že si lidé na jáhly rovnou počkali. Než se všichni vystřídali, trvalo to někdy několik dní a mlelo se i v noci. Za války se lidé báli rekvizicí a revizorů, kteří zabírali obilí nekryté výkazem. Jednou e skutečně rozkřiklo, že jde revizor. Každý z mlečů chytl svůj zásyp a utíkal ven, aby se schoval a proso zachránil. Revizor už stál za dveřmi, když se všichni začali tlačit ven najednou a nemohli se vejít. Revizor překvapením zůstal stát, nevěděl, co se děje. Lidé křičeli, ženské se s ním hádaly. Když se revizorovi vysvětlilo, že jde o proso na jáhly, na které se výkazy nedávaly, revizor odešel. A jahelka se roztočila znovu.

Pan Sedláček potom zavzpomínal, jak to ve mlýně chodilo, když se on narodil: Za druhé světové války bylo mletí zakázáno, všechno bylo zaplombované a mlelo se tajně, v noci. Na kolech bylo razítko wehrmachtu, kola byla provázaná řetězem a to se muselo opatrně sundávat, když se mlelo tajně, a potom to zase dát zpátky. Když se mlelo, tak jsem musel jít spát. Kolem mlýna nebylo zaměstnáno mnoho lidí, byl tu akorát Jarda Sedláčků z hůry a to proto, aby nemusel být nasazený za války. Ten dělal tady na pile. A pak tady samozřejmě pracoval můj otec František Sedláček. Chodili sem krajánci, kteří vždycky vyprávěli, co je kde nového, přespali a šli na další mlejn. Tatínek jako mlynář musel taky chodit do sousedního okresu, třeba až do Javorníce, Lukavice, do Liberku, kde „čekali na jeho návštěvu, aby jim poradil v záležitosti odklíčkování obilí“, jak píšou v úředním dopise, který mám uschovaný. Takže mlynáři vlastně museli ještě zajišťovat po kraji takovýhle servis.

Měl váš tatínek mlynářskou suknici nebo nějaké mlynářské oblečení?

Tatínek jako mlynář nosíval bílou mlynářskou čepičku s kšiltem, kterou má i na fotografii, a kostkovaný kabátek.Tatínek měl výuční list, byl vyučený mlynář. Ve výučním listě má také napsáno, že je vyučený sekerník a takový mlynář si musel umět vyrobit všechno ze dřeva, co ve mlýně potřeboval, musel si umět všechno opravit. Tatínek jezdil hodně po větě, asi aby se podíval, jak se to dělá jinde. Všude jezdil na kole až do Jižních Čech, do Budějovic. Mlynář byl prostě muž mnoha řemesel.

Kdo si ve mlýně mlel?

Chodili sem lidé ze Skořenic a z Běstovic a hlavně se tady mlela mouka na posvícenské koláče. Lidi si sem vždycky přivezli vlastní obilí nebo proso a čekali si na semletí, někdy i přes noc. Já sám jsem obilí už nikdy nemlel, ale jáhly jsem dělal. Jáhly, to je proso, ze kterého když dostanete dolů slupku, tak máte jáhly. Kdyby se to ale dalo mlet na normální mlýnské kameny, tak se to proso rozdrtí na mouku. Takže ten spodní kámen musí být z jílu, ale jíl to je sebraný, v něm nesmí být žádný kamének. Jíl se bral tady nad mlýnem ve stráni. A ten vrchní kámen, to je pískovec, z Hájku. Vrchní kámen se nad tím jílovým točil, mezi nimi byla mezírka a proso se mezi nimi rozlouplo. Pak to šlo všechno do čištění a znova mlet a takhle to šlo čtyřikrát přes jahelku a přes výtahy. To jsem všechno ještě dělal. Potom ale přišla kolektivizace a proso se tady přestalo set. Tady na Horkách pšenice nikdy moc nešla, ale proso ano. Takže se dělal směnný obchod – za třicet kilo pšenice se dalo deset kilo čistých jáhel. Lidi ze Skořenic měli pšenici, ale zase neměli proso.

Daly by se ještě dnes na tom dělat jáhly?

Asi ano, všechno to tam ještě k jahelce je, akorát část mlýnice jsem zazdil koupelnou. Ale kolo už není celé. Otec ho opravoval, ale už to nedodělal. Já jsem o to neměl moc zájem, protože tady byla zvedená svazová elektrika – předtím se svítilo dynamem na vodní pohon. Velké kolo pohánělo další dvě menší kola a na konci byl řemen a dynamo. To bylo stejnosměrné napětí 120 V. Když bylo potřeba svítit, tak se pustila voda a když se zhaslo, tak se šlo spát. A elektrický rozvod byl dělaný tak, že když se svítilo, tak se svítilo všude, i venku. Když se šlo spát, tak se shodil řemen a všechno zhaslo, neměli jsme žádné vypínače. Voda v rybníce vždycky dostačovala na provoz mlýna, a když klesla hladina rybníka, tak se čekalo na vodu. Otec musel vždy žádat o povolení, když se dělaly jáhly, a když voda nestačila, tak napsal dopis, že nemohl práci dokončit, protože nestačila voda. Mlelo se ve dne (kromě války, kdy se mlelo v noci potajmu) a zvenku byl provoz mlýna pěkně slyšet, jak šla kola. Přes noc potom natékala voda do rybníka, aby se mohlo mlet dál.

Na rybníce byla původně sypaná hráz, ale když moje sestřička spadla do rybníka, tak táta hned musel dělat hráz, a udělal ji bytelnou, zděnou, s plotem. To bylo asi v roce 1935. Dnes ta hráz dostala provozem hodně zabrat. Dřív tady přejeli povozem s kravama jednou za týden a teď tady jezdily traktory. Hlavní cesta přitom vedla nahoře ze vsi, pokračovala ke kravínu a vedla k Bošínu. Sem do mlýna se jezdilo odshora. Z té hlavní cesty pak byly odbočky sem, potom k Šedom a dál. Tady, co je teď cesta na Podhůra, tady byla jen pěšina a byla vedená jako louka. Na Podhůra vedlo aspoň pět dalších cest.

Ke mlýnu patřilo také hospodářství, můj otec měl dva a půl hektaru orné půdy, k tomu patřily dvě krávy do potahu a vždycky jsme měli také jednu jalovici. Pozemky ke mlýnu jsou tady nahoře v Hadišti, potom v Kroužkách, louka tady pod mlýnem a další. Řekl bych, že lidi byli dřív pracovitější. A taky neměli takové potřeby. No a když byl člověk dopoledne v práci a odpoledne na poli, tak musel jít večer do hospody na pivo.

Po válce, po kolektivizaci, už se ve mlýně nemlelo. Pozemky byly sloučené a proso se už na Horkách neselo. Naposledy mlýn mlel obilí za války po nocích. Po válce se dělaly už jenom jáhly a to pouze do roku 1948. Pila byla v provozu, ale po osmačtyřicátém už se nesmělo řezat a to, co se dělalo, to bylo na černo. Od třicátých let se na mlýně dělaly různé úpravy - v roce 1934 byla postavena kolna s dřevníkem, v roce 1963 se stavěla koupelna, špajzka a chodba. V roce 1965 se měnila okna za větší, okna si pan Sedláček vyráběl sám. V roce 1966 byla vybudována další obytná místnost v chodbě, tam byl původně vejměnek. V roce 1973 byla budova převedena na Františka a Marii Sedláčkovi.

Ke mlýnu patřil samozřejmě vodník. Jak říká pan Sedláček: „Mívali jsme tu vodníka, ale když se postavila kanalizace, tak se odstěhoval. Ale nikdy nikoho nepolapil, v tomhle rybníce se nikdo neutopil.“

Co mlýnského zařízení ještě v mlýnici zbylo

Šrotovník - české složení

Nad mlýnským kolem, ze kterého dnes zůstala asi půlka, je přívodní roura plná vody, ze které padala voda na mlýnské kolo. To se pak pomalu otáčelo proti směru hodinových ručiček, přívod se otevíral pákou. V mlýnice stojí šrotovník, staré české složení, na něm se mlela mouka. Uvnitř zařízení je francouzský kámen. Do široce rozevřeného trychtýře se nasypalo obilí, které prošlo mlecími kameny, potom šlo kanálkem dozadu do moučnice, kde se přeselo a znovu se semlelo. Na tohle mletí stačil jeden člověk. Když došlo obilí, tak zvoneček připevněný na mlecím mechanismu zazvonil (moc se mu ale dneska zvonit nechtělo). Vedle mlecího zařízení byly ve sloupcích zabudované výtahy. V jednom „výtahu“ šly kovové kapsičky připevněné na pevném textilním pásu nahoru a v druhém výtahu šly dolů. Celé to složení je z borovicového dřeva, ozubené kolo bylo z tvrdého akátového dřeva. Kola se slepovala speciálním klihem – českým tvarohem s vápnem v poměru 1 ku 3.

Jahelka

Zařízení na výrobu jáhel z prosa má uvnitř je vápencový kámen, který se otáčí nad jílovým podkladem. Vrchní kámen se musel pravidelně drsnit, na to byl speciální sekáček. Podle toho, jak se mlelo, se tak jednou za 14 dnů musel kámen vysekávat a drsnit. Vrchní kámen se zvedal dřevěným šroubem přes vahadlo (šroub je stále funkční) a kámen se posunoval nahoru nebo dolů podle potřeby. K jahelce taky patří dva výtahy, stejné jako před tím u šrotovníku. Jáhly musely být před mletím suché, musely se přehazovat dřevěnou lopatou, které se říkalo „voršouf“. Ale ten už se nám nedochoval.

Pila

Na vodní pohon pracovala také pila a kombinace pily a mlecího zařízení byla pro takový mlýn obvyklá.

Připravila Šárka Kulíšková

Pomník padlým v Kosteleckých Horkách

V prvních letech po ukončení 1. světové války byly v mnohých obcích rychnovského okresu postaveny pomníky a památníky se jmény a nebo také fotografiemi padlých nebo dosud nezvěstných vojáků. U těchto pomníků se potom konávaly pravidelné vzpomínkové slavnosti, zpravidla při výročí republiky nebo v květnových dnech. Myšlenka na vybudování pomníku spoluobčanům padlým ve světové válce se objevila v červnu roku 1920. Tuto myšlenku přednesl o posvícenské zádušní mši ve farním kostele ve Skořenicích pomáhající farář František Starý. Vysvětlil občanům, že zřídit pomník našim padlým je projevem vděčnosti těch, z jejichž rodin padlí jsou, i těch, kdo se domů z války štastně vrátili, a že by to byla i čest celé obce. Zároveň také podal obecnímu zastupitelstvu písemný návrh, aby obecní zastupitelstvo o návrhu pomníku, o místě jeho umístění a o sbírkách na pomník vyzvalo občany ke společné práci při jeho výstavbě. Dále představil návrh na tento pomník od svého bratra architekta a stavitele Stanislava Starého, horeckého rodáka.

Myšlenka na pomník se alespoň v zásadě ujala. Soused Sychra napsal ihned obsah řečené farářovy výzvy a vyvěsil jej v obci na vědomost všem občanům. Horecká mládež sehrála divadelní kus “Naší furianti” a výtěžek ve výši 286 Kč věnovala na pomník. Od 28.11.1920 byla konána sbírka po staveních, při níž se sebralo asi 1270 Kč. Své příspěvky posílali i rodáci jinde bydlící. S dalších příspěvků a z výtěžku slavnosti při svěcení pomníku byl celý náklad uhrazen. Obecní zastupitelstvo a výbor jednali o všech částech návrhu vzhledu pomníku, rozhodli se však pro jiný návrh pomníku a pro jiné místo než navrhoval farář Starý. Obecní zastupitelstvo v Kosteleckých Horkách rozhodlo na svém zasedání dne 23.4.1921 postavit pomník za hasičským skladištěm v návsi.

Pomník byl postaven na počátku června 1921, odhalen a posvěcen dne 5. června 1921 za veliké účasti lidu z celého okolí. Kostelecký děkan Msgre Antonín Kaška, skvělý řečník, po nadšené řeči pomník posvětil, potom bylo cvičení pozvaných Orlů, zahradní slavnost a večer taneční zábava. Pomník stojí na návsi, mezi někdejší Prokšovou zahrádkou a cestou k č.p. 25 a č.p. 27. Zde byl nad cestou mírný kopeček. Dříve stála v onom místě lípa, pod níž sedávali po denní práci sousedé. Lípa byla pokácena a místo pro pomník bylo upraveno společnou prací občanů.

Popis horeckého pomníku padlým

Pomník je vyroben z hořického pískovce a vyrobil jej kameník Jan Bečan z Kostelce nad Orlicí, jemuž pomáhal hluchoněmý akademický sochař Josef Kemr. Kameníkovi bylo za něj zaplaceno 5.500 Kč. Podoba pomníku připomíná bezděky znak Slovenska - tři vrcholy s křížem. Výška celého pomníku je 3,20 m. Podstavec pomníku je nízký hranol, vysazený od dvou bočních rohů kupředu. Na vrchní ploše středního kamene i obou dvou bočních výstupků jsou vytesány misky pro vodu a květiny. Štíhlý kamenný kříž vystupuje nad středem desky, zdobí jej holubice a růžová ratolest se stuhou. Vpředu před pomníkem byly tři betonové schůdky, pořízené rovněž z fondu na pomník. Kolem pomníku byl zřízen dřevěný plot. Z fondu na pomník byla opatřena i květinová výzdoba v zahrádce a na podstavci. Květinovou výzdobu tvořily stromkové růže, konvalinky a pivoňky. Péčí souseda Jindřicha Myšáka byla výzdoba doplněna dvěma palmami, několika zimostrázy, později ještě šesti keři růží polyantek růžové barvy a tmavočervenými klatovskými karafiáty. V roce 1935 byly zasazeny v rozích zahrádky okrasné jehličnany pořízené z panského lesa. O květinovou výzdobu se starala z počátku rodina Sládkova s okolními sousedy a školní mládež, která chodila květiny zalévat.

Roku 1924 byl celý pomník natřen šedou olejovou barvou, tento nátěr byl však nevhodný a proti zásadám pro ošetřování pískovcových památníků. Časem se silnice vedoucí návsí před pomníkem rozšiřovala a zvyšoval se její povrch, takže schůdky postupně mizely. Rovněž květinová výsadba, stromy a okolní zástavba se časem změnily do dnešní podoby.

V roce 2005 byl pomník kompletně restaurován na náklady obce a za přispění občanů. Povrch pomníku byl očištěn od mechů a řas, byl dotmelen kříž, renovovány nápisy a fotografie. Celý pomník byl napuštěn ochranným prostředkem. Renovaci provedl vysokomýtský restaurátor Luděk Špatenka.

Našich drahých vzpomínejme, v paměti je zachovejme!

Mariánský pomník na Řadovech

U č.p. 36 stojí marinánský pomník, který tu nechal postavit Josef Žák za svého padlého syna Františka a také za všechny ostatní padlé muže z Kosteleckých Horek. K pomníku patří pamětní nápis tohoto znění:

Tato památka se věnuje ke cti a chvále

neposkvrněnému početí blahoslavené

Panny Marie v době války ve které položil

svůj život náš milý nezapomenutelný syn a

bratr FRANTIŠEK ŽÁK v 18 roce věku svého

a za ostatní vojíni padlé z naší osady.

P.L. 1918 P.

Obecní zvonička

V horní části obce stojí na návsi obecní zděná zvonička se zvonkem. Na zvon se zvoní pouze umíráček, když v obci někdo zemře.

Ke zvonu se také váže zajímavé vyprávění z doby první světové války. Obvodní vojenské velitelství v Litoměřicích vydalo v roce 1917 nařízení odevzdat obecní zvonek pro přetavení na válečnou potřebu. V noci na 22. listopadu 1917 však zvonek zmizel. Okresní hejtmanství provedlo výslech starosty obce, pachatel však nebyl zjištěn. Tvrdilo se, že snad zvonek odvezli potulní cikáni. Ve skutečnosti jej zakopali na poli mladí doposud neodvedení chlapci. Po převratu byl ihned zavěšen a vyzváněl svobodu.

Přírodní pamětihodnosti

Ve výstavbě

Památná lípa zvaná Starýho lípa

V části Horek zvané Řadova, odkud je krásný výhled na Horní Jelení, hřeben s choceňskými hrady a na druhou stranu je vidět Velká Deštná v Orlických horách a nově také rozhledna na Vrbici, stojí už pár desítek let památná lípa. Zasadil ji tady farář František Starý, kronikář Kosteleckých Horek (1874 v čp. 12 - 1961 v Prostějově). Lidé na Horkách říkají, že lípu pan farář schválně ořezával tak, aby rostla do tvaru srdce. A skutečně když dnes vejdete pod rozklenuté větve stromu sahající až k zemi, maně si připadáte jako v lipovém srdci. Na kmeni stromu je připevněn na Horkách tradiční mariánský obrázek v dřevěné schráně, pod obrázkem je ozdobně malovaný plůtek a nezbytná svíčka a lucernička. Vedle lípy stojí dřevěná lavička.

K této památné lípě se až do 90. let 20. století chodívalo na Májovou pobožnost. Podle vyprávění horeckých pamětníků nejdřív pobožnost vedla stará paní Mimrová z čp. 9 a potom paní Jetlebová shůry, babička Luboše Kunarta. "Májová bývala jednou nebo dvakrát týdně ve středu nebo ve čtvrtek večer. Modlily se tam májové litanie, zpívalo se „Tisíckrát pozdravujeme tebe…“. Chodívaly tam hlavně ženské s dětmi, ale chlapi taky. Pro ty starší tam bývaly tři čtyři lavičky podomácku udělaný z fošen, ostatní stáli. Když paní Jetlebová v roce 1998 umřela, tak to skončilo. Škoda, bylo to moc pěkný..."

Dnes se vedle lípy pálí čarodejnice a hranice bývá tradičně jedna z nejvyšších a nejpěknějších v celém kraji!